Katedra románských jazyků pomáhala ve Středoafrické republice

Tříčlenný tým z FMV VŠE – studentky Barbora Javůrková (1. roč. magisterského programu Mezinárodní studia a diplomacie), Anežka Ševčíková (3. roč. Bc programu Mezinárodní studia a diplomacie) a Kateřina Dvořáková z Katedry románských jazyků – se na konci srpna vrátily z 2týdenního pobytu ve Středoafrické republice. Spolu se středoafrickými spoluškoliteli a dalšími dobrovolníky z ČR i Francie tam všechny tři vedly intenzivní školení pro místní učitele ve francouzštině v rámci programu Škola hrou české neziskové organizace SIRIRI (https://siriri.org).

 

Podle indexu lidského rozvoje figurovala Středoafrická republika v r. 2017 na předposledním, tj. 188. místě na světě. Děti před nástupem do školy znají jen nejrozšířenější jazyk sango. Výuka na školách probíhá ale ve francouzštině, což dětem po nástupu do školy velmi ztěžuje osvojení si základních znalostí. Program Škola hrou proto cílí na moderní výuku čtení, psaní a počítání v mateřském jazyce sangu, běží ve dvou prefekturách na západě země pátým rokem a zaškoleno již bylo několik stovek učitelů za pomoci moderních pedagogických průvodců pro čtení, psaní i matematiku, slabikáře, který vznikl ve spolupráci se středoafrickými autory a výtvarníky, ale i krásných a didakticky využitelných fresek na zdech školy.

Anežka se do SAR vydala již podruhé a ve 40tisícovém městě Bouar na západě země vedla skupinu učitelů zaměřenou na pedagogické principy podle J. A. Komenského:

„Letos jsem měla možnost vést učitele, kteří se již alespoň jednou v předchozích letech školení účastnili. Je až neuvěřitelné, jaký pokrok tito učitelé udělali (část z nich jsem měla jako nováčky během loňského školení). Dělá mi neskutečnou radost vidět jejich progres, poslouchat jejich dojmy a zkušenosti a vzájemně se obohacovat svými znalostmi. Oporou mi byli skvělí středoafričtí spoluškolitelé, kteří vedli zejména části školení v sangu. Byť je jejich oficiálním jazykem i francouzština, v sangu jsou učitelé mnohem otevřenější a sami již došli k závěru (na základě vlastních zkušeností!), že výuka v sangu má smysl! Moc ráda pojedu do SAR znovu, protože úspěch už je jenom ten posun, který středoafričtí učitelé dělají, a to je má motivace pracovat na tomto projektu i na dále.“

Bára pobývala v městečku Bozoum (asi 10 tis. obyvatel), kde program vznikl, a školila učitele také v pedagogických principech:

Výprava do Středoafrické republiky mi dala úplně jiný pohled na svět než doposud. Když člověk najednou vidí na vlastní oči chudobu 2. nejméně rozvinuté země světa, sebere ho to.  Děti – sirotci na ulicích, chýše a přístřešek pro oheň jako obydlí.. Ale v průběhu našeho pobytu jsem pochopila, že místní lidi jsou vlastně šťastní s tím, co mají, protože ani nic jiného neznají. Největší výzvou pro mě asi bylo postavit se před bezmála 40 středoafrických učitelů a jako běloch (ještě navíc žena!) začít něco vyučovat. Všechno ale dopadlo dobře a školení proběhlo v pořádku. Příjemně mě překvapil přístup našich spoluškolitelů, kteří nás nejen respektovali, ale ještě navíc se velmi angažovali ve vysvětlení výuky v sangu, na což jsme my byly krátké ;-).“

Kateřina Dvořáková měla na starost jednu ze tří skupin zaměřených na matematiku, také v Bozoum:

„Osobně mě nejvíce oslovilo odhodlání 29 učitelů (27 mužů, 2 žen), které jsem měla ve své skupině: pracují v neuvěřitelně těžkých podmínkách, bez elektřiny, základního vybavení jako jsou sešity, psací potřeby, barevné křídy… v jedné třídě se počet dětí pohybuje od 50 až ke 200 (!). Samotní učitelé mají ve velké většině nanejvýš maturitu, spíše tak sedmou osmou třídu, univerzitní vzdělání je naprostou výjimkou. Všichni byli přitom velmi vnímaví, motivovaní. Probírali jsme, jak nejúčinněji a zábavnou formou pracovat s počitadlem, seznamovat děti s hodnotou čísel a představit jim desítky a rozklad, aby si nemusely při vyšších počtech neustále dělat čárky od nuly, jak jsou zvyklé. Mnohdy to vyvolávalo živou diskusi, většinou pramenící z chybějících výrazů v sangu. Na nedostatek respektu vůči mně jako školitelce bílé pleti či jako ženě si nemohu stěžovat, právě naopak, cítila jsem až nezdravý respekt k tomu, že co řekne bílý člověk ze Západu, to pro ně platí. Dost pomáhali mí tři středoafričtí spoluškolitelé, kteří znají samozřejmě místní realitu, mohli předávat své vlastní zkušenosti s programem a vedli odpolední program v sangu. Platy se velmi různí, v Bozoum v katolických školách se pohybují kolem 90 eur měsíčně, často vzhledem k nedostatku učitelů učí ve školách prostě rodiče dětí, kteří jsou placení jinými rodiči a mnohem méně. Program Škola hrou tam postupně získává důvěru vedení škol, rodičů a úřadů. Cílem je plošné zavedení moderní výuky v sangu v prvních dvou ročnících základních škol v celé zemi. Tento plán figuruje v osnovách místního ministerstva školství již od 90. let, paradoxně jej však v zemi uskutečňuje jen právě česká organizace SIRIRI. Vůbec jsem před odjezdem nevěděla, co mám čekat, počáteční strach ale přebila zvědavost a chuť zapojit se do pro mě velmi smysluplného programu v této zemi, která je podle Respektu nazývaná popelkou, nebo rovnou popelnicí (colonie poubelle) mezi bývalými francouzskými koloniemi. Vláda tam ovládá jen 20 % území na západě a jihozápadě, ve zbytku dodneška působí desítky skupin rebelů a vládne tam chaos. My v Bozoum jsme bydleli na katolické misii vedené italským misionářem, padrem Aureliem, který je obrovskou autoritou široko daleko a velmi přispěl k utišení konfliktu mezi milicemi Seleky a domobranou Antibalaka, která v zemi a v Bozoum vypukla v r. 2013. Měli jsme tedy nejvyšší možnou ochranu, jakou jsme mohli mít. A jako plus navíc italské těstoviny jako předkrm každý den, dvakrát domácí pizzu a focacciu přímo z pece…“